NA
KRÁLOVSKÉ CESTĚ
7.
8. 2003 Vsetín, Morava
Nečinně postávali uprostřed stezky a dívali
se před sebe. Bylo jich šest.
Muž s oprátkou kolem krku a prapodivně
svěšenou hlavou. Ve tváři měl nafialovělou až černou barvu.
Vedle něj žena a čtyři děti. Od těla se
jim odlupovala ohořelá kůže a připečené cáry oblečení.
Někdo mi kdysi řekl, že když si jich
nebudu všímat, nebudou o mně vědět. Po chvilce zdráhání jsem vykročil směrem k
nim.
Krok.
Rodinka se pomalu otočila mým směrem. Po
zádech mi přejel mráz, když jsem na sobě ucítil jejich prázdné pohledy. Není to
tak dávno, co bych zpanikařil a raději utekl zpátky.
Krok.
Četl jsem, že tu vedla královská cesta do Vizovic. Zajímalo by mě, jaké to
asi je, když všechno vidíte, ale vás nikdo, pomyslel jsem si a udělal další krok.
Začali se ke mě
přibližovat.
Tuhle část vážně nesnáším. Srdce mi bilo jako
splašené.
Teď se mi postavili do cesty a dívali se
mi přímo do očí. Takhle zblízka si člověk všimne daleko víc detailů, které by
ale nejraději hned zapomněl.
Tak jo, klid. Nejsou tady. Prostě jimi projdeš.
Podvědomě jsem zatajil dech a udělal další
krok kupředu. Kupodivu mi sami uhnuli. Úlevou jsem vydechl a lehce zrychlil, ať
jsem co nejdříve pryč.
Ještě jsem se ohlédl a uviděl, že mrtví zase
ustrnuli na místě.
***
O dvacet minut později jsem se došel na místo.
Měl jsem doma menší sbírku brouků a motýlů a chtěl si ji tady trochu rozšířit.
Při hledání jsem se dostal až na okraj
lesa, kde jsem zahlédl polorozbořené stavení. Zamířil jsem k němu a po chvilce
otálení vstoupil dovnitř.
Uvnitř toho moc nebylo. Na cihly v
rozbořených zdích a listím pokrytou dřevěnou podlahu dopadaly děravou střechou
sluneční paprsky.
Poblíž díry ve zdi, kde pravděpodobně
bývalo okno, stála zelená pohovka s uvolněnou pružinou. Na ní ležel zaprášený
červený polštář. Místo nejspíš využívali bezdomovci.
V rohu další místnosti jsem objevil starou
skříň se zalíčeným zrcadlem.
Přišel jsem blíž a při pohledu do zrcadla
jsem ucukl. Po mé pravici stál šedivý stařík s vybělenou kůží.
Automaticky jsem se otočil a ustoupil.
Nikdo další ale v místnosti nebyl. V zrcadle však muž stál pořád a jeho oči,
jako by mne vtahovaly dovnitř.
"Vítej!" promluvil, "jsem Smrt."
Vyděsil jsem se a začal couvat.
"Neboj se. Chtěl jsem se na tebe jenom podívat. Mám poblíž práci, tak jsem
využil chvilku volna," vysvětloval. Dodal, že se o mně už nějakou dobu zmiňují.
"Teď spi," řekl a já se okamžitě sesunul k zemi.
Když jsem přišel k sobě, poletovaly kolem
mne hlavy. Staré, mladé, dětské, mužské i ženské.
"Co jsi ty, byli jsme i my,"
promluvily sborově.
Podobnou větu jsem minulý týden zahlédl v
hrobce kapucínských mnichů v Brně, kam jsme se byli se třídou ze základní školy
podívat. Nechápal jsem ale, co mi tím chtějí
říct. "Nevím, co to znamená!" zakřičel jsem.
"Ty jsi my a my jsme ty."
Znovu upadl do bezpečí
spánku. Když jsem se probudil podruhé, byla
v místnosti tma. Ozvalo se odkašlání.
"Jak dlouho tu chceš ještě
ležet?" řekl ženský hlas. Vzhlédl jsem a uviděl dívku v černém. Vůbec se
od doby, co jsem se s ní setkal poprvé, nezměnila. Její zelené oči si mě přísně
měřily. "Dělej, přišla jsem tě vyzvednout," zavrčela.
Postavil jsem se na nohy a oprášil.
Prohlédl jsem si ji. Byla o polovinu hlavy menší než já a stále nosila ty
červené stužky. "Proč?" zajímalo mě.
"Drž hubu a jdeme," zavelela a
vyšla ze dveří domu. Venku se začala měnit. Hlava sejí protáhla dopředu v
čumák, narostly jí uši. Přímo přede mnou se proměnila v lišku.
Snažil jsem se pochopit, co se právě
stalo, když se mi v hlavě ozval hlas. "Dělej! Za chvíli tu nebudeme
sami."
Vyběhli jsme směrem na louku, když jsem
zaslechl podivný štěkot. "Neohlížej se a běž. On tě najde, já je zatím zdržím," řekla mi v hlavě liška a vyrazila zpátky. Na nic jsem nečekal a běžel, co mi nohy stačily. Netušil jsem kam, jen jsem
doufal, že brzy doběhnu do civilizace, kde se budu moct ukrýt. Z dálky se
ozývalo praskání a zvuky zvířecího boje, při kterých mi tuhla krev v žilách.
Bezhlavě jsem utíkal až na okraj paseky a
chystal se zatočit na lesní stezku, přede mnou se ale objevil jelen. Úlekem
jsem spadl na zem., už jednou mne podupal srnec a nebylo to nic příjemného.
Snažil jsem se rychle odplazit z dosahu,
ale bylo to beznadějné. Jelen nade mnou sklonil hlavu s mohutným
parožím a šlápl na mne svým kopytem. V tu chvíli se začal měnit a najednou mne za
tričko držela svalnatá ruka. Přede mnou stál starý muž s parožím a zvedl mne do
vzduchu. "Co si myslíš, že děláš?" zuřil. Z dálky se znovu ozvaly
praskavé zvuky a jelení muž mne pustil a odstoupil. "Vyřídím si to s
tebou, až budeme někde v bezpečí. Nasedni si," vyzval mne a proměnil se zpátky
do zvířecí podoby.
S nedůvěrou jsem se vyškrábal na jeho záda
a chytil se paroží. "Drž se pořádně," ozvalo se mi v hlavě a vyběhli
jsme směrem k západu. Vítr svištěl a do nohou a rukou mne šlehaly větve. Opět jsem
ztratil vědomí.
©Martin Fojtík
