ZVLÁŠTNÍ PRŮVOD
Když jsem je viděl
poprvé, bylo mi pět let. Myslel jsem, že to není skutečné, nebo spíš jsem nechtěl,
aby bylo. Od té doby mě mrtví provázejí.
***
23.7. 1995 Francova Lhota, Morava
Tři hodiny ráno a já
nemůžu spát.
Noční ticho rušil jen pravidelný tikot hodin a můra, která se
neúspěšně snažila dostat zavřeným oknem ven.
Horko mi už dvě hodiny bránilo znovu usnout, a tak jsem se
rozhodl vyjít na čerstvý vzduch.
Opatrně, abych nikoho nevzbudil jsem vyšel před dům.
Po levé ruce záhon s okrasným kvítím, napravo studna s
pumpou, plot a branka. Za plotem cesta, kterou velmi slabě ozařovala pouliční
lampa. Naproti domu kopec s kostelem svatého Štěpána a hřbitovem. Nad tím vším půlměsíc.
Podíval jsem se vzhůru na hvězdami poseté nebe a zhluboka se
nadechl chladivého nočního vzduchu.
Kolem se prohnal studený vánek.
Otřásl jsem se.
Bylo takové ticho, že jsem slyšel tlukot vlastního srdce.
Najednou jsem koutkem oka zahlédl pohyb. Něco tmavého se
přehnalo přes osvětlenou část cesty.
Strnul jsem. Očima pátral ve tmě a hledal zdroj pohybu.
Na cestě se ve štěrku ozvaly kroky. Mnoho kroků.
Kdo to může být takhle
pozdě, pomyslel jsem si.
Rozhodl jsem se ustoupit ze světla. Nechtěl jsem, aby mě
kdokoliv viděl. Skrčil jsem se za studnu a čekal.
Zvláštní, neslyším žádné
hlasy. Bylo mi to divné, protože když se jedná o skupinu lidí, vždy se přece
alespoň dva baví.
Ze stínů se najednou vynořily postavy. Pomalým, až šouravým
krokem přicházely na křižovatku ve tvaru T před domem.
Vzduchem se začal linout zvláštní zemitý zápach.
Začal jsem rozeznávat jednotlivé postavy. Některé vysoké,
jiné malé. Najednou jedné z nich upadla hlava a odkutálela se ke kovové brance,
kousek od místa kde jsem se schovával. Bál jsem se pohnout.
Prosím, ať mě nevidí,
prosím, ať mě nevidí, opakoval jsem si v duchu a sledoval, jak se tělo pokryté sečnými ranami snaží ležící hlavu zvednout.
Zatajil jsem dech a vtom jsem zaslechl, jak se tichem nese
monotónní bubnování.
Bum…
Branka zavrzala, jak do ní bezhlavé tělo narazilo.
Bum…
Ruce nahmataly hlavu a nasadily ji na krk.
Bum…
Kompletní postava se pak opět vrátila do řady.
Bubnování bylo čím dál hlasitější, zrychlovalo a blížilo se.
Procesí mrtvých se zastavilo a otočilo čelem vzad…
Do světla lamp se protlačila mladá dívka.
V tom chumlu monster působila jako zjevení. Oblečená do
černého koženého oděvu s červenými pásky na ramenou a stehnech. V rukou držela
bič.
Hned za ní přicházeli tři bubeníci. Mohutní, od pasu nahoru
nazí. Velkou část jejich těl pokrývaly jizvy. Oblečeny měli jen bílé kalhoty s
modrým kostkováním.
Jeden z nich měl v hrudi velkou díru, kterou šlo vidět skrz.
Hlava druhého byla jakoby zborcená a sražená dovnitř. Pravé oko s prázdným
pohledem mu trčelo ven, ale nějakým způsobem s ním mohl hýbat. Třetí bubeník byl
kromě našedlého odstínu pleti normální.
Dívka se zastavila na louce, kousek od rozcestí.
Bubnování znovu začalo. Tentokrát mnohem rychlejší než
předtím. Mrtví se začali opět šourat k podivnému místu, zatímco dívka zahájila svůj tanec.
Tanečnice kolem sebe švihala oběma biči, přitom se otáčela
dokola. Kamkoliv špičky karabáče dopadly, tam se objevil trs trávy, květiny,
nebo kouř a popel.
Uchvácený tancem jsem pomalu zapomínal na strach. Vždycky
jsem jednal bezhlavě a v dětství tomu nebylo jinak. V tuto chvíli jsem tak udělal tu nejhorší věc, kterou jsem
mohl. Šel jsem se podívat blíž.
Schovaný ve stínu jsem podél plotu dorazil k místu, kde
světlo nesvítilo. Přelezl jsem zábranu, přešel cestu a opatrně došel až na pět kroků
mrtvých a tancující dívky.
Ve vzduchu jsem cítil elektrizující náboj a vstávaly mi
vlasy na hlavě.
Od tanečnice vanul příjemný vánek, který voněl zvláštně po
dešti a něčím dalším, ale nemohl jsem přijít na to čím.
Ovládla mne zvláštní radost.
Radost z toho, že tu stojím a nikdo si mne nevšímá. Živý
mezi mrtvými. Měl jsem pocit, že klidně tímto davem můžu projít a neviděli by
mě.
Bubnování se blížilo ke svému nejrychlejšímu tempu a
přítomní se začali pohupovat do rytmu.
Otočka a najednou dívka stála u mě. V jejích zelených očích
se objevil překvapený výraz. Něco nesrozumitelně vykřikla a udeřila bičem do
země.
V tu chvíli jsem si myslel, že jsem ztracen. Teď si mě všimnou, pomyslel jsem si. Průvod
se místo toho seřadil a za zvuků bubnů se vydal dál na cestu. Chvost uzavírali bubeníci.
Jediný kdo zůstal, byla tanečnice, která si mne napůl
nenávistně prohlížela.
Po chvilce váhání něco zakřičela. Aby dodala svým slovům
větší váhu, švihla bičem do země.
Nechápal jsem. Jedinou mojí reakce bylo zvednuté obočí.
Zaškaredila se.
"Kdo jsi?" zeptala se najednou mě srozumitelným
hlasem. Její oči zářily zvláštní barvou. Pověděl jsem jí svoje jméno.
"Tady bys neměl být."
Podíval jsem se za odcházejícím procesím, které už téměř
zmizelo z dohledu.
"Hlupáku!" vrazila mi pár
facek, až mě shodila na zem.
Najednou vyplašeně odskočila a začala mumlat: "To
není... proč..." Couvala a chvílemi přecházela do toho svého
zvláštního jazyku.
Několik kroků ode mě znovu nabyla svého klidu.
"Drž se od nich dál. Nepatříš mezi ně," varovala
mě a rozběhla se za svými.
Chvilku jsem tam na cestě ležel, přemýšlel o tom, co se to
stalo.
Z dálky šlo slyšet ještě dunění bubnů.
Zvedl jsem se a pomalu odcházel zpátky domů.
Začínala se dělat mlha. V jednom místě svítilo něco
červeného.
Stužka. Jedna z těch, které měla dívka obmotané kolem rukou.
Při tanci jí musela jedna spadnout.
Byla lemovaná zlatou nití, na sobě měla podivné značky.
Schoval jsem si ji do kapsy a konečně utíkal zpátky domů.
Ráno na cestě už žádné stopy nezůstaly, jen několik
květin.
©Martin Fojtík
